Hledal jsem v čisté víře, ale jasný cíl jako by jižnebyl. Hledal jsem v dekadenci, ale když jsem blízko stál, shledal jsem jenhru. Život zde nebyl. Hledal jsem a sešel z cesty. Šlapal do odpadků, kteréjsou pohozené mimo zrak. Mimo tu hranou dekadenci a cíle znalý proud davu.
Jak více jsem se brodil tím, co bylo již dávno odhozeno, by nekazilo stylmoderny, sám jsem začal tvořit tu součást zbytečna.
I začal jsem rozpoznávat krásu šedi. Její mohutný háv, halil mě pochopením.Však níž a níž, stoupal jsem opojen nalezeným, které do toho času nebylo midáno.
Tmavě ocelová jiskra vtekla v můj zrak, kde hluboko pod rozmanitostí šedizlomená mříž brány stoky volala do své tajemné hloubky. Vkročil jsem hledajícsebe. Šeď změnila se v temnotu, která mne objala vlhkými pažemi. Symfoniestékajících vod z města a ulic propůjčila tomu místu amnestii zákona ipravidel.
Až na dně, v hloubi té podstaty, kde hlas má tisíc ozvěn, tam je to místo, kdečlověk zrcadlí se sobě, ve vší své ohyzdné nahotě, která je prapůvodem krásy.Zrcadla z olova mého nitra zde spojila se v překrásný chrám, jenž neměl koncesvého odrazu. V místě, kde pro čas nebyl prostor, jsem poprvé slyšel jemný zpěvmé duše. Jak dolehl ke mně, propukl jsem v pláč, vždyť tou písní jsem já.
Však v tom chrámová zrcadla pukla a jak ostrá zbraň prostoupí paprsek dne. Toměsto se svým davem jde dál, nedbaje mé písně duše. Moderna nepřipustí onomísto pro sebe, nestrpí prostor, jenž není sluhou blahobytu. Obrovské stroježenou se do mého chrámu zrcadel, jen skřípění kol a řinkot skla.
Utíkám pryč od chrámu bolesti, kde každý střep je kouskem mne. Unikám pryč bezohledu a vzpomínky, jen slzy se hrnou, vždyť na vteřinu našel jsem cíl.
Znaven stojím na úpatí vysokých hor. Má duše krvácí, již není má. Prázdnotastojí vůkol a směje se mému jménu. V dáli spokojeně duní rypadla pokroku. Všaknejsem sám. Vidím další a další, jenž utekli z chrámů svých duší. I oni stojízde, před horou, jež je hranicí tohoto světa. Mlčky stojíce, seply se naše rucev dlouhý řad. Jak bratři a sestry bez domova zde čekáme na osud. Nikdo všaknevyřkne pravdu. Mlčíc víme všichni, že život náš je nerozlučně spojen s horou.To za ní jsme.
Jsem reportérem Deníku a administrátoremblogu téhož vydavatele. Tento článek je také umístěn na mém domovskémblogu http://siroky.blog.denik.cz
Na tomto blogu jsem z toho důvodu, abych semohl setkávat také s jiným druhem čtenářů a tím udržoval alespoňvzdálený přehled o spektru názorů různých stran.
Některé články budou shodné jak na tomto blogu, tak na mém blogu domovském. Některé budou určeny pouze pro jeden či druhý.