A jak jsem k takovému názoru došel? Zkušeností. Tvrdou zkušeností.Jestli se dobře pamatuji, bylo mi 23 let. To je ten správný věk, kdy máčlověk za sebou první úspěchy i zklamání. Nějakou jasnou představu, cos napočatým životem jsem ještě moc neměl. Proč taky. Na to je časudost. Aspoň to jsem si myslel do doby, než jsem se dozvěděl, že mámsmrtelnou a nevyléčitelnou chorobu.
Řeknu vám, nic moc informace. Odjakživa se jen tak lehce nevzdávám.Prolezl jsem internet, zjišťoval jak mohl, jsem dítko štěstěny, takžemi bylo jasné, že se museli lékaři splést. Nespletli. Ale dozvěděl jsemse při tom hledání hodně zajímavých věcí. Třeba jak umřu, jak budu předkoncem vypadat, atp. atd.
Chtěl jsem stále chodit do práce. Jelikož jsem workholik, tak aťdělám cokoliv, tak tomu věřím a dělám to naplno. Moje paní doktorkasice navrhovala, ať se na to vykašlu a jdu do invalidního důchodu, žetak budu mít trochu více času si užít kamarády, blízké, rodinu…
Jenževíte jak to je. To už se člověk vlastně loučí se životem a rezignuje.Jsem palice tvrdohlavá a nehorázný hazardér. Chodil jsem do práce dokudto šlo. Po krátkém čase už to nešlo.
Bral jsem to vše, jak to přicházelo. Vyjít jedno patro po schodech promě byl čím dál větší problém. Hlavně už přicházela zima. Není to nicmoc, nedokázat se pohnout, když je okolo vás tak patnáct stupňů podnulou, a jen kousek od vás dveře a za nimi teplo.
Ale je lepší počkat, než se organismus nějak vzpamatuje. Druhoumožností bylo zavolat na tátu, aby mi šel pomoct. Jenže jsem faktnechtěl, aby mě takhle viděl. Věděl, že umřu, ale nechtěl jsem hokonfrontovat s bezmocí onoho procesu.
Víte co je sranda? Léčitelé. To je vám taková pakáž, až to hezkénení. Jednak jsem nikdy nepochopil, jakým způsobem vás dokážou vždynajít, ale to je asi jejich jediná nadpřirozená schopnost. Mám na nědokonalou a osvědčenou taktiku.
Samozřejmě bych na koruně nešetřil, když mi zachrání život, a ženěkteří to slibovali jako jasnou tutovku, jenže… No prostě jsem škrt.Jsem ten typ člověka, který půjde reklamovat i něco, co je zadarmo,když to nebude dělat to, co mi prodávající či darující slíbí. Ale jakchcete reklamovat vlastní smrt? To mě děsně rozčilovalo.
Pak jsem na to kápnul. Každému z těch darmošlapů jsem nabídlsmlouvu. Zkráceně v ní bylo napsáno, že zázračný mužíček dostanezaplacenou poměrně solidní částku, ale to až v okamžiku, kde kesjednanému datu budu zdráv. Datum jsem samozřejmě stanovil na období,kdy bych měl buď právě umírat či již být mrtvý. Znáte tyhle lidi. Smrtby ještě nepřišla a on by chtěl zaplatit a já pak musel dokazovat, žese to jen třeba o půl roku protáhne. (Pravda, asi žádný z českých soudůby to nestihl rozsoudit, ale jeden nikdy neví.)
Na druhou stranu tam bylo také napsáno, že pokud nebudu živ a zdráv,onen zázračný mužíček nejen, že ke sjednanému datu nedostane anikorunu, ale navíc zaplatí smluvní pokutu. Ta byla samozřejmě stejněvysoká, jako částka, kterou by získal v případě uzdravení. Schválnějestli uhodnete, kolik zázračných mužíčků si stálo za svým tvrzením.Správná odpověď: 0 Trochu depresivní, ale v takové situaci se některýmtrapnostem života jen smějete.
Pak moje moc hodná paní doktorka a pár mých kamarádů ze světa bílýchplášťů někde vyštrachali, že se právě zkouší nový lék. Po různýchperipetiích, které by jistě také stály za napsání, jsem dnes zde, živ azdráv.
Proč to tedy píšu? Protože když už jsem si na to před pár dny vzpomněl,tak jsem si také vzpomněl na slib, který jsem si dal sám sobě.
Bylo to v Praze v Nemocnici Motol. Respektive na autobusové zastávcepřed nemocnicí, dole jak je tam naproti bráně. Už ani nevím, na čemjsem to seděl, ale myslím, že tam byla nějaká lavička nebo tak něco.
Seděl jsem tam, koukal na nebe a z očí se mi hrnuly slzy. Zrovna jsemse odhodlával, že zavolám mamince, abych jí sdělil, že podle posledníchvýsledků krevních rozborů jsem zcela zdráv.
A ten slib? Slíbil jsem sám sobě, že po zbytek života nezapomenu, co vživotě důležité je a co není. Od té doby jsem jiný. Prostě dělám jento, čemu věřím.
Vzpomněljsem si na to před pár dny, když jsem se na toto téma dostal praktickyomylem. Jen tak jsem povídal s jedním známým a přišla řeč na život atak… Uvědomil jsem si, že už jsem začal zapomínat, jaké to je, žít svidinou budoucí kariéry ve firmě Smrt s.r.o.
Každý to máme v sobě trochu jinak, takže si nebudu hrát na moudréhovševěda, abych někomu říkal, co je důležité, co důležité není. To simusí každý jeden z nás v sobě najít.
Mě se však z té doby vybavuje jedna myšlenka, která sice není moje, aleza zapamatování stojí. Ani už nevím, kdo mi to říkal, nebo jestli jsemse to někde dočetl. Bylo to asi nějak takhle:
Představ si, že máš právě teď poslední den života a máš to „štěstí", že ti aspoň tuto informaci lékaři řekli. Teď si představ, že máš vesvém telefonu jen malý kredit a nemáš peníze na dobití nového. Odhademti to vyjde na jeden telefonát. Taky ti dochází baterie, takže asi anine moc dlouhý hovor.
Nyní si v duchu vyber jediného člověka, který by byl tím, s kým zesvých známých a blízkých budeš mluvit naposledy. Už víš, kdo to je?
A ještě jedna, poslední otázka. Máš nějaký skutečně vážný důvod,abys mu nezavolal právě teď a řekl mu, co cítíš? On ti totiž tvoji smrtdopředu nikdo přesně neřekne.
Díky za pozornost. JŠ
Jsem reportérem Deníku a administrátorem blogu téhož vydavatele. Tento článek je také umístěn na mém domovském blogu http://siroky.blog.denik.cz
Na tomto blogu jsem z toho důvodu, abych se mohl setkávat také s jiným druhem čtenářů a tím udržoval alespoň vzdálený přehled o spektru názorů různých stran.
Některé články budou shodné jak na tomto blogu, tak na mém blogu domovském. Některé budou určeny pouze pro jeden či druhý.